Utekla v 18ti z domova a vydala se do světa hledat a nalézat svojí cestu. A na cestě, svým způsobem byla pak celý život. Chodila vždycky s několika taškami. V jedné knihy, do druhé sbírala spadaná jabka na zahradě u Reynků v Petrkově. Ve třetí nosila Gingoška, kočkopsa šitsu, s kterým rozmlouvala. Při vernisážích ale spolu nemluvili. Lehával stranou a dával si pozor, aby se na Věru nepodíval, aby si snad nemyslela, že se jí do toho plete.
Ke zvířatům - a to jsem poznal až u ní - se chovala rovnoprávně a s pozoruhodným ohledem. Nechtěla, aby jí domu volal někdo v době, když Gingošek spí. I kočky, další její spolubydlící, byly pro ní, podobně jako venku ptáci a vážky, duševní bytosti.
Drobnou postavou, pestrým originálním oblečením, do světa křehkého ptactva tak trochu patřila. Nebylo mi také nikdy jasné, z čeho vlastně žije. Žila zřejmě, podobně jako oni, na útraty vesmíru. Žila cudně a skromně, neprakticky a neúplatně. Do věcí ani do lidí nestrkala, nikoho neurážela. Věrná, sobě i jiným. Bydlela v obrazech a básních.
Nezestárla, byla stále platná svým už dospělým dětem i přátelům. Byla vítanou orientací mnoha, nejenom mladým výtvarníkům. Její slovo něco vážilo.
Věruška se v těžkých životních chvílích dovedla rozhodnout a nést za to zodpovědnost. „Základním předpokladem pro to, abychom byli dobří, je odvaha vzdorovat nebezpečí, jež je v podstatě nebezpečím života“ napsal Jan Patočka.
Věra Jirousová k nám přicházela tiše a neohlášeně, nikdy jsme neměli pocit, že nevhod. Tiše a neohlášeně vstoupila do věčnosti. Poprvé pro nás nevhod.
--------------------------------------------------------------------> 11.března 2011 Velká síň strašnického kramtoria (Vojtěch Sedláček)
Věra Jirousová na poslední vernisáži obrazů Luďka Filipského